Už jsem opravdu zoufalá. Myslela jsem si, že jsem silná žena, kterou jen tak něco nezlomí. Proč mě ale vždy dokážou zlomit muži? Hroutím se s hlasitým pláčem na podlahu koupelny. "Je to snad místo, kde mě neuslyší." Snažím se schovat, zároveň však už nemůžu v sobě dusit tu bolest. Cítím se neschopná vytvořit krásný partnerský vztah. Všechno je hrůza a vždy po dvou letech to končí. Proč sakra?! Proč jsem opět nezvládla založit rodinu a být šťastná? Bolí mě celé tělo i duše. Takhle to dál nejde. Už DOST! Křičím a vzlykám. Zadírám nehty do kůže na nohách, abych nevybuchla a sama sobě v tom vnitřním vzteku neublížila.

Uvnitř mě bojují emoce a racionální mysl. Každý vyhrává chvíli. Jsem totálně vyčerpaná svým životem. Končím. Končím s tím, jak to bylo doposud, vím, že musím jinak, ale nikdo mi nedal návod. Jsem na sebe nasraná, že se nespokojím s nefunkčním vztahem jako lidé okolo mě. Něco ve mně to prostě nedovolí! Jakmile je to težkost, moje tělo mě kope, abych odešla, abych to změnila. Nejde jít přes sebe. Jsem příliš citlivá. Ale právě proto zase zůstávám sama.

Uvnitř mě se otevírá velká hluboká černá díra, která pohlcuje mou mysl a nekonečnou dobu se mnou lomcuje pouze vztek a energie, které se zcela odevzdávám. Vzlykám tak, že mě musí slyšet přes celou zahradu i zbytek rodiny. Nemám sílu to řešit. Neslyšela bych je ani kdyby na můj byt klepali. Teď je vše jedno. Zklamala jsem. Opět jsem zklamala. Vím, že duše mého dítěte už tu je. Že na mě volá a čeká až ji připravím půdu, aby mohla za mnou přijít. Já se cítím ale naprosto neschopná najít toho pravého partnera.

Když si uvědomím, že teď musím zase začínat na novo a vidina těhotenství se zase oddaluje nezvládám pocity, které s tím přicházejí. Chvíli se pozoruji z vrchu, jak zhrouceně sedím na podlaze koupelny. Teď už ne jako silná žena, ale jako zničená troska. Dolehlo to na mě. Bičuju se za to, že nejsem schopná najít toho pravého tatínka pro své dítě, které už cítím u sebe.

Když už si myslím, že nikdy nepřestanu plakat a tento moment v životě neskončí, promlouvá ke mně.

"Maminko, já počkám. Všechno je v pořádku. Důvěřuj."

Odnikud a přitom tak jasně slyším hlas té duše. Zažívám první kontakt s ní. Pláču ještě víc ale mé emoce se mění v dojetí a přijetí tohoto zázračného okamžiku. "Já Ti nejsem schopná najít tatínka. Tolik mě to mrzí, chci být už také s tebou." Posílám nazpět zprávu telepatií. A slyším jen to samé: "Maminko, já počkám. Všechno je v pořádku. Důvěřuj."

Duše mého miminka ví, že nejsem ochotná zplodit miminko s někým, s kým nebudu v naprostém souladu. Já i má duše. Takhle si to nevybírám a vím, že to je jeden z důvodů, proč čeká právě u mě a na tu pravou chvíli. Je tolik laskavá. Ještě tady ani není a už mi pomáhá? Moje dítě je už teď moudřejší bytost než já. Ten pocit, který cítím se nedá popsat slovy. Zklidnila jsem se. Už nepláču. Úplně se zastavil čas. "Miluju Tě" odpovídám, "Už teď tě tolik miluju." V mém nitru se rozlévá klid a dušička jen přikyvuje na souhlas, že to ví a posílá mi zprávu, že se za mnou moc těší. To mě opět rozplakává a já vím, že je konec našeho rozhovoru.

Přišla mě zvednout ze samého dna.