Tak jsem zemřela

Když zasáhne božství.

A hledám a cítím, že něco ve mně sedí za myšlenku, pocit, náladu,… něco ve mně sakra je, ale já nevím co. Dva dny to cítím a graduje ve mně něco čemu nerozumím. Nevím, co dělat. Stopne se normální vnímání světa. Jsem jen teď a tady. Cítím emoce? Nebo ne? Nevím, opravdu nevím. Nic z toho, co jsem dělala přes týden nezdá se mi aktuální. Dokonce city z rána nejsou už mé. Co je jinak?

Další den ruším aktivity a jednám pouze intuitivně. Nejsem schopna fungovat ve světě a přemýšlet. Myslím si: "Mějte semnou prosím dnes slitování. Já to lépe neumím." Přemýšlím.. vlastně cítím jen klid. Ani radosti, ani vzrušení, ani smutek, pouze hluboký klid. Na rtech mám často úsměv i když nejsem v situacích, které by úsměv jindy doprovázel. Občas mě samotný můj úsměv na rtech zarazí ale nemůžu si pomoct. Cítím, že se tady děje něco víc, než co jde vidět. Probíhá proces léčení, léčení duše, která už to tolik potřebovala a já mohu být u toho součástí a kdo ví, třeba i má slova pomáhají léčbě. Mimojiné léčím něco v sobě. Slova, která mi jdou z úst chodí samy, nedokážu je ani zopakovat. Sotva jsou vyslovena, zapomínám jejich obsah, slovosled – jen cítím jejich dopad, vnímám hloubku. Jsem jaksi napojená a silnější jak kdy dřív.

Tato duše se přišla právě teď a právě ke mně vyléčit. V pondělí mi došlo, že jsem léčitelka duší a těla dnes se to děje…

Co se to ale děje uvnitř mě? Co to je za vnímání? Ovlivňuju realitu z minuty na minutu podle toho, co chci nebo jen cítím, co se do budoucna stane? Jak se v tom má člověk vyznat? Co je co?

Při procesu léčení si uvědomuji svou niternou hlubokou jizvu. Je ve mně. Bolí. Sakra bolí. Ale najednou chápu o trochu víc souvislostí tohoto příběhu. Ptám se: "Tak kdo se tu má sakra vyléčit? Já nebo on?" Proniká mnou vlna naštvání, kterou během vteřiny střídá pláč a léčba začíná u mě. Přichází otázky a odpovědi. Já to neřídím – jen prožívám. Uprostřed čela se mi snad vypaluje díra. Cítím velký tlak, bolest, která nevzniká nikde konkrétně ale je všude. Bolí mě srdce? Čelo? Asi duše…

Teprve po nějaké době to přijímám a plně se oddávám procesu léčení u mě v těle. O pár hodin později mi dochází, co se léčilo. Potlačený vztah k alkoholu, který ovládal roky mé tělo, bolel duši a spouštěl emoce. Najednou vidím věci jinak, najednou žiju jinak.

Dostávám ověřovací zkoušku – pozvání na večeři. To je to, co mám na mapě snů, ale to mi v tě chvíli nedochází. Zatím jen zkoumám strachy a obavy skryté za novou zkušeností. Jsu. Dávám si víno. Užívám si večer. Jen tak. Nic víc. Alkohol ztratil moc. Odteď jinak. Díky bohu.

Večer se naše duše sbližují. Léčím dám do hloubky a otevírám další rány. Zvědomuju si hlubokou pravdu o mém otci… a další den už je toho moc – umírám… pochopím to ale až v odpoledních hodinách. Funguju normálně ale něco je přitom jinak. Dva dny funguju jinak, nechávám se vést, nic neplánuji, dělám podle něj co navrhuje. Neznám to. Nechávám to tak být, stejně nemám sílu vést teď svůj život já.

Doma přichází nové a nové myšlenky a nápady, vytvářím si lepší prostředí. Jsem unavená, ale pracuji. Až po delší době si všímám, co se děje. Beru do ruky dopisy. Nevím zda jdu psát nebo číst.

Otevírám staré psaní ode mě ke mně. A divím se, kdo jsem byla. Jakto, že jsem měla tak nízké sebevědomí? Jakto, že to jsem byla já? Už tomu zpětně nerozumím. Začínám plakat sama pro sebe a uvědomuji si, že co bylo, je úplně pryč. Kdo jsem byla, už nejsem. Nevadí, jen to prožívám. Narážím na dva hluboké dopisy. Ostatní dopisy se letos nesplnily, jen tyto dva. Hledím, že ani v jednom není Pavlovo jméno. Zase jsem to věděla. Jak je toto možné? Uvědomuji si víc a víc, že umím sama sobě lhát… nebo něco nevidět. Jak to mohu změnit? Jak mou přehlížet může se kterým mám mít tak hluboké pouto? Když ostatní vidím… je to proces ochrany? Čekání na mou vyzrálost?

Končí etapa života, která byla krásná až euforická, ale také nesmírně bolestivá. Jsem vděčná za to, kolik si z toho vytěžila. S díky pokračuji dál.

Až mnohem později mi došlo, že jsem na své cestě životem potkala svého dvojplamínka, který mi ukázal úplné zrcadlo mé vnitřní hloubky. To setkání bylo plné protichůdných pocitů bolesti i klidu. 

Z celého srdce děkuji, že jsem se mu otevřela, že jsme se navzájem vyléčili a posunuli ve svých životech a zároveň pustili a nelpěli na našem spojení.